Mýty o tonoucích

Jako vodní záchranářka jsem narazila na dva velké mýty spojené s bezpečností u vody:

1) Plavčíci se chlubí počtem zachráněných tonoucích

Ne, nebo aspoň ne ti rozumní. Topení je totiž většinou až poslední fází, následující po vyčerpaném plavci v ohrožení. V ideálním případě proto nemá dozorující osoba – ať už plavčík, rodič či třeba učitel – vůbec připustit, aby vypjatá situace skončila až ve chvíli, kdy se dotyčný skutečně topí. Adekvátní zásah by měl přijít již při prvních náznacích problémů, třeba už na souši. Uplatní se 3P: prevence, předvídavost a pozornost!

2) Tonoucí šlape vodu a křičí o pomoc

Takto topení vypadá, ale jen v televizi.  Ve skutečnosti se z více či méně schopného plavce postupně stává:

 vyčerpaný plavec ➡️ aktivní tonoucí ➡️ pasivní tonoucí,

který ztrácí vědomí. Aktivní tonoucí se vší silou snaží udržet na hladině (i pomocí čehokoliv a kohokoliv poblíž, což je extrémně nebezpečné pro případné zachraňující) a jen těžko má dostatek dechu na volání o pomoc. Samozřejmě nelze vyloučit, že vyčerpaný plavec si zavolá o pomoc, zmíněné fáze ale mohou přecházet jedna v druhou překvapivě rychle.

Děti a jiní neplavci

Co si z výše uvedeného vzít pro pobyt u vody s dětmi? Pokud jde o neplavce či nepříliš zdatné plavce, hrozí rovnou fáze aktivního tonoucího. Topí se rychle a většinou potichu! Zjištění, že člověk čtoucí si na kraji bazénu nezaznamená (neuslyší) dítě, které zajede pod hladinu, může být fatální. Naštěstí s dobrým koncem jsem zažila i situace, kdy dítěti stojícímu v průzračné vodě na dosah ruky dospělého podjely nohy a nebylo se schopné samo dostat zpět na hladinu.

Nezbývá tedy, než se vrátit k 3P zmíněným výše – nepodcenit prevenci, předvídat nebezpečí včetně střízlivého odhadu schopností všech zúčastněných a hlavně věnovat situaci u vody dostatečnou pozornost.

Krásné a bezpečné léto všem!