Co nikdo nechce zažít, ale je extrémně důležité umět? Kardiopulmonární resuscitaci (KPR) tedy nepřímou srdeční masáž, případně i plicní ventilaci. Její výuka je součástí asi každého kurzu první pomoci, ale opakování není nikdy na škodu. V tak extrémně vypjaté situaci je vhodné „jet na autopilota“ v naučeném režimu, než dlouze přemýšlet, co a jak. Přinášíme proto pár tipů k zapamatování:
VLASTNÍ BEZPEČÍ NA PRVNÍM MÍSTĚ!
Při záchraně z vody i jinde vždy v první řadě zajistíme vlastní bezpečnost (zvážíme, zda se může opakovat situace, kvůli které je tonoucí tonoucím a vyhodnotíme i další případná rizika záchranné akce). Život tonoucího dost možná závisí na tom vašem.
BEZVĚDOMÍ?
Zjistíme, zda je dotyčný v bezvědomí. Oslovíme ho, potřeseme ramenem či třeba jemně štípneme. Lehce zakloníme hlavu a zjistíme, zda ne/dýchá. (Tip: člověk, který na resuscitaci slovně či fyzicky reaguje, resuscitovat nepotřebuje!)
VOLÁME O KONKRÉTNÍ POMOC!
Voláme pomoc. Pokud jste sami, využijte hlasitého odposlechu a vytočte ZZS na 155 (případně v cizině 112). Urychlíte tím výjezd, navíc operátoři vám budou k dispozici. Máte-li společnost, pověřte jinou osobu. Zde pozor na „efekt přihlížejícího“: zásadně oslovte konkrétního člověka („Hej Pepo/vy pane s červenou čepicí a modrým tričkem, okamžitě volejte 155!“). Výkřiky „pomoc“ a „zavolejte někdo…“ nejsou efektivní.
U dětí včetně novorozenců se doporučuje volat pomoc až po 1 minutě provádění KPR – záleží na každé vteřině, kdy je mozek bez kyslíku.
A tip na závěr: KPR je velice intenzivní činnost, která vás během několika minut vyčerpá. Je-li vás víc, neváhejte se vystřídat. Cílem je zajistit krevní oběh do příjezdu ZZS nebo jeho obnovení.